A je to tady, vážení přátelé, gothic rocková legenda smrdící koňským hnojem a střelným prachem (ctihodný gentleman Carl McCoy jistě rád promine) se konečně vrátila. Pomineme-li kontroverzní album „Fallen“ a veškeré boční projekty, trvalo čekání na nástupce výrazného dílka „Elizium“ celých nekonečných patnáct let. Zůstali ještě nějací fanoušci? Najdou se i dnes příznivci pochmurných gothic rockové nálad, kteří by ocenili specifický hudební projev ve stylu zombie kovbojů? Doufám že ano, FIELDS OF THE NEPHILIM se totiž navrátili s deskou, která sice v mých očích nepřekonává vrcholný počin „Elizium“ z roku 1990, je však opět napěchována v mrazivých náladách uvězněnými melodiemi, silovou klávesovou stěnou, charakteristickým vokálním projevem Carla McCoye i dusivě tepající rytmikou. Téměř vše z typických vlastností starých FIELDS OF THE NEPHILIM je zpátky, navíc je zde silně cítit moderní doba v produkční a především zvukové stránce, ostřejší a výraznější zvukové balení nechává vyniknout každému cinknutí a brnknutí, naechovaný Carlův hlas se nad vším nese jako žalozpěv truchlící duše nad potemnělým hřbitovem. Ostřejší celkové vyznění činí skladby mnohem výraznější až přímočařejší, hutnější kytarový zvuk dodává temnější výraz, přesto zůstává prvotním dojmem silná emocionální rovina. Zdá se vám, že jsem nadšen? Vlastně ano, možná to není přímo nadšení, ale návrat v tak silném duchu jsem od McCoye nečekal, takže spokojenost pociťuji určitě.

„Mourning Sun“ vychází u SPV, nového vydavatele, který vystřídal díky aféře kolem alba „Fallen“ zavržené Jungle Records (více v profilu). Zdá se, že tentokrát proběhlo vše ke spokojenosti obou stran a Carl se za výsledek nestydí. Album je kompaktním celkem přirozeně proudící hudby a střídání temně dusajících skladeb s jemně plynoucími baladami působí přirozenou lehkostí pohupujících se mořských vlnek, které vás kolébají svojí melancholickou ležérností, přesto vás i nezadržitelně posouvají k hrůzu nahánějícímu napěněnému příboji. Temné obavy a depresivní úzkosti plní vyhřátou písčitou pláž jako spousta ostrých střepů. Mezi pocitově zasněnými a jemně depresivními skladbami, jakými jsou například úvodní „Shroud (Exordium)“, melancholická ukolébavka „She“ nebo pohřební „Requiem XIII 33 (Le Veilleur Silencieux)“, vystupují do popředí ty části alba, které působí jako tvrdý neopracovaný kámen a navozují myšlenku, že současní FIELDS OF THE NEPHILIM jsou mnohem tvrdší, až metaloví. Přesto i v úderně šlapající „Straight To The Light“ (mimochodem basová linka v téhle skladbě přímo zabíjí) jsou nejdůležitější právě nálady hnané dominantním vokálem, který bloudí od temné recitace až po zběsilý bolestný řev. Místy líná stavba rytmiky se například v „Xiberia (Seasons In The Ice Cage)“ dostává do agresivně industriální tuc tuc polohy, která vytváří tepající spodek pro razantní (přesto přístupné) kytary. Emotivně předoucí vokál dokáže i silně kousnout, všudypřítomná klávesová a elektronická hradba plní střídmé aranže a vytváří zdánlivou mohutnost soundu. Závěrečná „Mourning Sun“ pluje až kamsi do doom metalových vod a McCoy tím dokladuje svoji ochotu vyvíjet se dál. Diskutabilní samozřejmě může být onen směr vývoje, ale to už je na vkusu a toleranci každého z nás. Mě to rozhodně neuráží a přestože právě titulní desetiminutový „epopej“ vyzařuje místy určitou stereotypní nezáživnost, jedná se z mého pohledu o logické ukončení alba a předznamenání čehosi dalšího, co snad přijde jako pokračování přetrženého hřbitovního příběhu.

Přestože vlastně nejde o skutečný návrat staré skupiny (veškerý materiál má na svědomí samotný Carl McCoy), nemohu jinak než hodnotit album „Mourning Sun“ jako plnohodnotný a vydařený návrat FIELDS OF THE NEPHILIM. Veškeré obavy, se kterými jsem k nové desce přistupoval, jsou pryč a nezbývá tedy než závěrečná pochvala, kterou trochu zmírňuje pouze konstatování, že se na albu nenachází tak silně hitové skladby (snad s výjimkou „Straight To The Light“) jako na starých deskách. Ale toužíme všichni po hitech?